Normální
Jsi obyčejný, jsi normalní.
Jsi jen jeden z mnoha.
Přesto jsi můj poslední,
má naděje, má touha.
Ty jsi já a já jsem ty,
my jsme jeden celek.
Zvláštní, ale já jsem my,
my, několik karetních pětek.
Život je pomíjivý, ja vím, ty víš.
Směska všeho, co mě zničilo.
Matné vzpominky, slyš eso slyš!
Láska je pryč, poslední, co budilo.
Nic nedává smysl, žolík se směje.
Vír obrázků, poslední zbytek rozumu.
Co mě mělo zachránit, v zemi hnije.
Buď blázen, který si nasazuje korunu.
Ne, ne, ne, měla jsem být normální,
teď je ze mě cvok, zvuk klavíru,
hudba z myšlenek smysl zahání.
Už nemohu věřit ani ve víru.
Víra pro kousíček naděje,
vyřčená otázka bez odpovědi.
Smrt je poslední, kdo se směje.
Světlo zhaslo, už neodpoví.
Zdá se ti, tahle báseň jě mizerná,
nedává smysl, věř, je to osud,
slova skákají do mysli, touha marná.
Začátek liší se, ovšem pokud...