Hrajem si
Divadlo bez konce,
všichni jsme pokrytci,
dívame se na Slunce,
ale skrýváme se v měsíci.
I kdo ztratil
stejně může hrát,
Než aby se vrátil,
bude radši brát.
Oplýváme falešnou lítostí
nad chudými životy bez lásky,
přitom se třeseme slabostí,
že někdo objeví naše poklesky.
Kdo kdy prokázal odvahu?
Proč se lidstvo brání přiznání,
že pravda ztratila svou váhu
a neobejdeme se bez lhaní?
Odlétáme do vesmíru,
vykazujeme pokroky
a idea světového míru
značně snížila své nároky.
Možná příjde i kouzelník
zmírnit všeobecnou vlnu odporu,
vyřkne odpověď na základní otazník
a pak si dá nohy nahoru.
Asi jsem trochu naivní,
když mě uchvátila čistota
milující duše, víra v ní
a vidina smysluplného života.
Ale nechte mě být,
stejně myslím jen na sny,
můžu v tomhle jediném žít
a nešlapat na připravené ostny.
Chci jen nekonečnou cestu tramvají,
kdy pomalu usínám, plynu
řekou výletů, myšlenek, kolejí
a nacházím svou nevinu.
Proto zůstanu v zámku spát,
radši zakletá, ale věrná,
než otevřít oči a prohrát,
prostě zjistit, že jsem stejná.